Rozhovor se Zdeňkem Křivkou

Zdeněk Křivka se narodil roku 1927 ve Spišské Nové Vsi na Slovensku. Po vyhlášení samostatnosti Slovenska v roce 1939 odešel s rodinou do Brna, během druhé světové války byl krátce pracovně nasazen v protektorátu, po únoru 1948 se zapojil do protikomunistické odbojové skupiny, kterou vedl jeho strýc Petr Křivka. Skupina však byla prozrazena a v srpnu 1949 rozprášena. Společně se Zdeňkem Křivkou byl zatčen i jeho otec, bratr a strýc Petr, který byl za svou odbojovou činnost komunisty popraven v roce 1951. Zdeněk Křivkabyl odsouzen na 18 let, postupně prošel sedmi pracovními lágry na Jáchymovsku a věznicí Leopoldov, od listopadu roku 1952 byl dva a půl roku vězněn v lágru Barbora. Mnohokrát tam prošel korekcí, což v tuhých mrazech znamenalo přímé ohrožení života. Propuštěn bylna amnestii 10. května roku 1960. Živil se pak osm let jako čerpač vody, poté jako skladník u železnice. Po listopadu 1989 se zapojil do činnosti Konfederace politických vězňů, věnoval se zejména publikaci článků, rovněž přednáškové činnosti pro veřejnost i školy, vydal učebnici občanské nauky "Komunismus ve dvacátém století očima jeho obětí."

Dobré síly člověka neopouštějí, když dokáže stát na svém.

Chodil vzpřímený, bez hůlky, měl zdravou barvu ve tváři, pevné názory, pevný postoj k životu, víru v Boha. A přitom prošel sedmi komunistickými lágry v padesátých letech, v době, kdy bylo věznění nejhorší a kdy mnozí vězni nepřežili kruté mlácení, mrazy, špatné hygienické podmínky. Komunistům se nepodařilo zničit jeho zdraví, nepodařilo se jim ho dokonce ani ponížit a srazit na kolena. Křivka si naopak v době, kdy mu bylo nejhůř, upevnil svůj postoj k životu, zodpověděl si kladně na otázku víry a spravedlnosti. V lágru našel vnitřní svobodu ducha, lásku k životu a zjistil také, jakou sílu má lidské slovo, přátelství a že základním zákonem stvoření je pohyb, který pomáhá k přežití i v těch nejtěžších životních podmínkách.

Ve Vašem životě byl zřejmě zlomovým okamžikem únorový komunistický převrat. Jak jste tu dobu vnímal, co jste prožíval?

Od prvopočátku mi bylo naprosto jasné, že komunistická myšlenka pro mě nepadá v úvahu. Podvědomě jsem to dával do paralely s nacismem, s osobními negativními zážitky, které nelze vymazat. Po únoru 1948, kdy jsem studoval na Filosofické fakultě v Brně dějepis a zeměpis (později ještě němčinu), jsem se ve svých názorech jen utvrdil. Bylo mně jasné, že 25. únor znamená zničení demokracie a tím pádem i zničení osobní svobody. Na fakultě se vytvořila takzvaná akční trojka – tři studenti, kteří ovládali celou fakultu, jeden z nich byl Šabata. Doslova a do písmene rozhodovali o osudech všech studentů i profesorů. Asi třetinu lidí vyloučili, přičemž hlavním kritériem byl sociální původ. Mně byl na čas zabaven index, protože jsem při pohovoru s kádrující trojkou žádné velké nadšení s novým pořádkem neprojevil, ale protože byl otec železničář, čistku jsem nakonec přežil: nebyl jsem v žádné straně, v Sokole ano, ale to ještě prošlo.Sice jsem zůstal na fakultě, ale hledal jsem příležitost, jak svůj odpor ke komunismu aktivně projevit. Pak jsem se dozvěděl o existenci protistátní skupiny, kterou vedl můj strýc, okamžitě jsem se nadšeně zapojil. Takové ilegální skupiny tehdy vyrůstaly jako houby po dešti. A zrovna tak rychle padaly – dnes víme, že devadesát procent z nich bylo pod dozorem StB prostřednictvím tajných agentů.

Oč v této skupině šlo a jakou jste v ní hrál roli Vy?

Jako všem odbojovým skupinám šlo i zde o to udržovat povědomí o tom, co se děje. Odbojovou skupinu, která se později stala osudnou celé rodině, založil a vedl můj strýc Petr. Ten aktivně bojoval už proti nacistům. Tehdy se ovšem všechno prozradilo. Gestapáci ho zatkli v pracovním oděvu a přivedli do Kounicových kolejí. Podařil se mu neuvěřitelný útěk: stál v přijímací hale, gestapáci, kteří ho přivedli, odešli do nějakých dveří podat hlášení a on v hale uviděl montérskou brašnu s nářadím. Nelenil, vzal ji na rameno, a protože byl v pracovním, prošel přes vrátnici – vrátný ho vnímal jako montéra – a byl pryč. Pak se po něm slehla zem. Cestou, kterou sám pomáhal udržovat a organizovat a kterou se naši lidé dostávali přes Balkán a Střední východ na Západ, unikl do Francie. Po válce se strýc vrátil jako člen Benešovy osobní stráže do Československa, a když komunisté v únoru 1948 uchvátili moc, pustil se do odboje bez váhání znovu. Byl přesvědčený demokrat. Pochopil, že komunisté a nacisté jsou jedna verbež, chátra a sebranka. Já jsem ve skupině dělal spojku. Objížděl jsem, co bylo třeba. Skupina se věnovala převádění lidí přes hranice, tištění letáků atd. Já jsem přesně ani nevěděl, čím vším se skupina zabývá, a také jsem to ani vědět neměl.

Tentokrát ovšem strýc a celá skupina skončili tragicky…

Ano. Lidská zrada triumfovala. Do skupiny vpašovala StB konfidenta, a když dospěli k názoru, že situace nazrála, spadla klec. 18. srpna 1949 si pro mě v šest ráno přišli do práce tři nebo čtyři estébáci. Namířili na mě pistole: "Dejte ruce nahoru!" Pak mě odvezli na StB na Příční ulici v Brně. Zatčen byl i otec a bratr. Mužská část rodiny zmizela ve vězení, zůstala jen maminka se dvěma sestrami. Když mě předali vyšetřovateli, ten ze všeho nejdřív zamknul. Na stole už ležela složka Zdeněk Křivka. Aniž se mě na cokoliv zeptal, začal mě mlátit pěstí. Pak mi poručil, abych si klekl na židli tak, že mi nohy dozadu trčely otvorem. Musel jsem natáhnout ruce a na ně mi dal tužku. Zkuste si, jak dlouho trvá, než vám ruce umdlí a tužka sklouzne. Vždycky když mi spadla, dostal jsem facku jak barák, až jsem se svalil i s židlí. Trvalo to asi týden, než se sepsal protokol. Ve vyšetřovací vazbě jsem zůstal asi 7 měsíců. K výslechům si mě volali, kdy potřebovali. Aspoň jsem nebyl sám na cele. Ty tehdy praskaly ve švech. Na samotce nás bylo pět až šest. Tam jsem mimo jiné viděl největší množství štěnic v životě. Jednou jsme oddělali štrozoky, a úhelníky byly dokola vyskládány tisíci štěnic.

Soud vás pak všechny odsoudil k mnohaletému vězení, strýce dokonce k trestu smrti…

Po skončení vyšetřování a mnoha dalších měsících v soudní vazbě konečně přišel soud. Proces byl rozčleněn do mnoha skupin. Jednoho člověka umlátili estébáci už při výsleších, i když tvrdili, že vyskočil z okna. Šlo o doktora Korejse, našeho rekordmana ve skoku o tyči. Soudcem byl v našem případě Vojtěch Rudý: maďarský Žid, pravý proletář, který měl v pase asi tak sto dvacet centimetrů a tři brady. Naprosto nenávistný člověk. Padly dva rozsudky smrti, můj strýc a Ruda Pohl, který se paradoxně znal osobně se soudkyní, která ho odsoudila. Tatínek dostal patnáct let, bratr dvacet let a já osmnáct let.

Jak vzpomínáte na ten rodinný svazek, ve kterém jste byl Vy, bratr, otec i strýc?

To všechno ještě vyplývalo z ducha Masarykovy první republiky. Společenská mentalita byla nesena tímto duchem a my jsme tím byli všichni "nasáklí". Strýc byl výborný Sokol, cvičil skvěle na nářadí, vzájemně jsme se všichni navštěvovali, strýc s tatínkem spolu dokonce začínali v Košicích po první světové válce, kdy na Slovensko přicházeli lidé z Čech a Moravy, aby tam pomohli rozvíjet školství, dopravu, administrativní agendu… My jsme pak ze Slovenska jezdili na Moravu a navštěvovali se, rodinná sounáležitost nebyla nikdy přetržená. Takže bylo přirozené, že jsme i v poúnorové době pokračovali. O tom, jak krutě potom se strýcem Petrem vyšetřovatelé zacházeli, se dochovalo i jedno svědectví přímo ze soudní síně. Když tam seděli v řadě vedle sebe, spoluobžalovaný Slávek Skopal si všiml, že strýc nemá boty, ale jen papuče. Očima mu naznačil, proč má papuče? Strýc to pochopil a vytáhl jednu nohu. Všechny nehty na noze měl strhané. Byla to strašlivá, krutá a bezohledná temná doba.

V komunistických vězeních jste nakonec prožil 11 let, prošel jste postupně sedmi lágry. Jak na tu dobu vzpomínáte? Co bylo nejhorší?

To je odysea, která by se vešla do celé knihy. Ale jsou určité momenty, které vám zůstanou v paměti až do konce života. Po zaevidování na ústředním lágru jsem byl nejprve poslán na Mariánskou. Fáralo se na šachtě Eva. Poprvé v životě jsem se setkal s šachtou, ale nikdo se vás neptal. Dostal jste do ruky vrtačku, zavedli vás na předek, a tady budeš vrtat. Když člověk nesplnil normu, byly z toho následky. Takže jsem začínal s poloviční stravou. Byl jsem tam pár dnů, když jednou vypukl důlní požár. Začal hořet hlavní přívodní elektrický kabel. Jeho olověný plášť se rychle rozpouštěl a vytvářel dusivý plyn. Na našem patře vznikl poplach, neviděl jsem ani na konec své natažené ruky, jak tam bylo zamořeno. S mokrými kapesníky jsme se dali na útěk, ti zkušenější nás vedli prostřílenými komíny na povrch, jinudy už se nedalo. Dva naši kamarádi to nepřežili, spadli do šachty. Tak to byl takový zážitek "na uvítanou". Jednou jsem zase v šachtě poznal, co je to absolutní tma. To jsme měli karbidové lampy, u kterých stačila kapka vody nebo větší záchvěv, aby vám zhasla. To se mně právě stalo. Naštěstí jsem nikdy nepropadal panice, nahmatal jsem potrubí a šel podle něj, až jsem vyšel ven na světlo. Člověk si musí umět vždycky poradit.

Vy jste byl zpočátku rychle přemísťován z jednoho lágru na druhý. Brzy Vás odvezli na lágr Vojna. I tam jste zůstal jen asi dva měsíce…

Převezli mě na lágr "12" na Horním Slavkovsku. Dvanáctka byl velký lágr s více jak dvěma tisíci vězni. Tam jsem byl mimo jiné svědkem proslulého útěku vězňů z října 1951 ze šachty č. 14. Tehdy skupina dvanácti vězňů na noční směně přemohla bachaře a vydala se na útěk k hranicím. Jeden z uprchlíků se ale vrátil na lágr a zalarmoval stráže Tu noc ze 14. na 15. října najednou budíček. Okamžitě jsme museli všichni nastoupit, reflektory, desítky psů a stovky bachařů. Nevěděli jsme, co se děje. Přijelo nákladní auto. Na zem doslova sházeli pět rozstřílených těl. Pak je naskládali před velitelský barák a my kolem nich museli projít. Byli rozstřílení jak řešeta. Vedle stáli dva, kteří to přežili: Karel Kukal a Zdeněk Štich. Byla podzimní noc, stáli tam bosí. Karel Kukal měl prostřelenou nohu a Štich stál s úplně nepřítomným výrazem.

Je něco, na co z té doby vzpomínáte rád?

Právě po útěku vězňů zavládly v táboře kruté podmínky. Střídaly se nástupy, trestní brigády apod. Shodou okolnosti jsme se tehdy sešli s bratrem na tomtéž lágru. Dobývali jsme pařezy v močálu. Byla to nesmyslná buzerační práce, protože to bylo pod haldou a bylo jasné, že všechno bude za čtrnáct dní zasypané. Byli jsme nevyspaní, unavení, hladoví, prokřehlí… Byl jsem už smrtelně unavený a říkám bráškovi: "Asi tu zahyneme…" A on: "Nezahyneme! Neboj! Všecko vydržíme!" Byla to úplně zázračná slova. To ve mně zůstalo jako vjem, co znamená síla lidského slova v pravou chvíli. Už nikdy jsem potom podobné slabosti nepodlehl, i když jsem byl třeba ještě v horších situacích. Už se to nikdy neopakovalo. Udržet si vnitřní sílu k odporu bylo přímo životné důležité. Myslím, že to byla taková příprava na pozdější události, které mě potkaly.

Pak jste se po krátkém pobytu na lágru Prokop, kam jste putoval z "12", dostal v listopadu 1952 na Barboru…

Nejhorší lágr v mém životě. Barbora byl nejvýše položený lágr asi v 1070 metrech nad mořem v Krušných horách. Naši předkové přeci jen věděli, proč hory nazvali krušnými. I v červenci člověk v korekci cvakal zubama. Tam jsem se potkal s bachařem, shodou okolností Brňákem, který si na mě zasedl. Nechci o něm už dnes moc mluvit ani říkat jeho jméno, ale právě kruté horské podmínky neváhal tento člověk využívat proti vězňům. Nejhorší to bylo v únoru 1954. Venku byl mráz mezi minus pětadvaceti a minus třiceti stupni. Stáli jsme na apelplacu, tak dvě stě chlapů, a on nám zakázal stáhnout si čepice na uši. Apelplac byl zkopaný břeh a nad ním byl velitelský barák. Doslova se chechtal, jak tam muklové mrznou v ubohých hadrech. Při těch mínus pětadvaceti nebo třiceti stupních a ostrém větru během deseti minut všem omrzly uši. Mokvalo mi to ještě několik let. Vězni museli na nástupech často poslouchat i jeho projevy. Třeba říkal: "Z vašich žen naděláme kurvy a vaše děti vychováme ve státních útulcích." Pro ty, kdo měli děti, to bylo hodně tvrdé. Já jsem měl to štěstí, že jsem neměl v té době žádné závazky. Ale protože jsem si nedával pozor na pusu, odvedli mě jednoho dne na velitelský barák. Svlíkli mě donaha a nechali mě tam hodinu stát. Byly tam tak čtyři stupně. Nakonec mě poslal ten bachař převléct se z pracovních hadrů, což věštilo nástup do korekce. Venku bylo tak minus pětadvacet až minus třicet stupňů. V korekci se samozřejmě netopilo. Okýnkem pod stropem padal sníh. To už je na hraně přežití. Musíte dělat všechno, abyste se nějak hýbal. Pohyb je základní zákon stvoření. Tělo můžete donutit ke všemu, když chcete.

Byly korekce to nejhorší, co jste v lágrech postupně zažil?

V padesátých letech to bylo surové násilí, bez systému. Nikdo vám neřekne, jak dlouho tam budete, jídlo vám dali, jen když si na vás vzpomněli, a samozřejmě se tam netopilo, rozbitým okýnkem padal sníh. Podmínky tam byly tvrdé, když jste v mrazu při minus dvaceti až pětadvaceti v betonové krychli dva krát dva metry, nemáte deku, postel je jen dřevěný rošt. V 55. roce, kdy už jsem byl na ústředním táboře Rovnost, byly korekce lepší, měly svoji normu. Tam už byl dokonce i turecký záchod, lůžko. Tam už dávali i větší pozor na vězně. Vytáhli nám šňůrky z bot i spodků, a díky za to, že mně nechali boty. Mohl jsem si je dát pod hlavu.

Jak se dá přežít taková zima?

Musíte se pořád nějak hýbat. Ale rozhodující je psychika, vnitřní stav. Pokud nepodlehnete depresi, nehroutíte se z toho, nemáte strach, pak přežijete. Protože tělo je úžasně odolné a jakmile se trochu hýbete, nezmrznete. A ten pohyb se týká stejně tak i ducha.

Co vás ale drželo při tom, abyste nepodlehl depresi?

Vůle k odporu. Což v těchto podmínkách znamená vůle k životu. Je tam přímá úměra. Jak řekl doktor Viktor Frankl, který přežil Osvětim: Naprosto přesně lze poznat, kdy člověk vzdá vnitřní boj. Takový člověk sám sebe odsoudil k trestu smrti. Všichni bez výjimky, kteří to nějakým způsobem vnitřně vzdali, do určité doby zahynuli. U lidí, kteří se hned tak něčeho neleknou, to působí přímo obráceně. Čím tvrdší sankce, tím víc se upevňujete v tom, že nepadnete na kolena. Ale já jsem měl obrovskou výhodu v tom, že jsem byl svobodný a tím pádem nevydíratelný. Jinak považuji vydírání skrze děti a manželky za největší zločin té doby.

Po propuštění z korekce na Barboře jste měl být připraven pro další záměr věznitelů…

Měl na mě zálusk táborový estébák, neboť jsem měl značný vliv na své okolí. Usmyslel si, že ze mě udělá konfidenta. Zavolal si mě: "Napíšete seznam všech, kdo jsou s vámi na světnici." Okamžitě mi došlo, proč to chce. Samozřejmě věděli, kdo na světnici je. Chtěl seznam jmen a můj podpis. Ke každému jménu by si dopsal, co potřeboval. Já jsem požadavek briskně odmítl. Estébák mně dal na rozmyšlenou tři dny. Pak si mě zavolal: "Máte to?" – Řekl jsem, že to nenapíšu. Vztyčil se nad stolem, chvíli jsme si hleděli do očí – neuhnul jsem. Pak najednou zařval: "Ven!", a měl jsem od něj pokoj. Dobré síly člověka neopouštějí, když dokáže stát na svém. Člověk ale musí svou pevnost osvědčit.

Spekuloval jste tam někdy s otázkou víry?

Nejen spekuloval. To byla pro mě kardinální otázka. Na Barboře jsem vybojoval mnohem důležitější životní zápas než odolat šikaně bachařů. Mě rodiče vychovali ve víře, maminka byla bigotní katolička, ale člověk, který nechce víru přijmout slepě, musí projít obdobím, kdy si sám všechno hodnotí a srovnává. Já tím procházel právě na Barboře. Krizí víry jsem procházel na tom nejhorším lágru právě díky onomu bachaři. Dokonce jsem si kladl otázku, jestli Bůh existuje nebo ne. A pak jsem si také kladl otázku o principu spravedlnosti. Onu kardinální otázku po existenci Boha jsem si tam ale zodpověděl kladně, a to bylo rozhodující. Takže jsem nakonec z toho všeho vyšel vítězně. Zůstal jsem nezlomen a duchovně posílen. Zcela naopak, než byl záměr věznitelů. Dnes není životní situace, která by mě dokázala nějakým způsobem převrátit naruby.

Z Barbory se Křivka dostal v květnu 1955, když se těžba v táboře postupně utlumovala. Čekal ho lágr Nikolaj, ale tam příliš dlouho nepobyl. Tehdy se totiž konala konference čtyř velmocí a Křivka si sliboval zlepšení poměrů. Jednoho dne odmítl fárat: "Šachtu už jsem nenáviděl. Důsledek přišel okamžitě. Dali mě do korekce a pak jsem jel s transportem do Leopoldova." Zlepšení se nedostavilo, Křivka se velmi zmýlil. V Leopoldově zůstal do dubna roku 1957, a pak byl znovu převezen na Jáchymovsko, tentokrát na tábor Rovnost. Tam se konečně 10. května 1960 dočkal propuštění na amnestii.

Dalo by se říct, že Vás věznění a všechno to prožívání velmi posílilo, upevnilo v postojích. Někdy se zdá z vyprávění politických vězňů, že vám komunisti prokázali dobrou službu. Jsou z vás silné osobnosti, v lágrech vznikla přátelství lidí na celý život… To by, myslím, nebylo dobře, kdyby si komunisté mysleli, že vám vykonali dobrou službu, že?

(Smích) To všechno ovšem není jejich zásluha.

Na svobodě jste se pak ještě několikrát setkal s oním bachařem z Barbory. Jaká ta setkání byla?

Setkali jsme se v Brně v trolejbusu. Okamžitě jsme se samozřejmě poznali. Zareagoval mrtvým toporným obličejem. Náhodná setkání se několikrát zopakovala. Poslední proběhlo na konečné trolejbusu. Vystoupil jsem prostředními dveřmi a hodil okem po předku. Z předních dveří se vysouvaly dvě kanadské hole. Otočil jsem se a za holemi se vysouvalo tělo Kulhánka. Sotva se ploužil. Jak vystoupil a opřel se o hole, přistoupil jsem k němu tak na dva kroky a hleděli jsme si do očí. Co si myslel, nevím, ale já si v duchu říkal: Tak vidíš, byl jsi pánem nad životem a smrtí, teď se sotva ploužíš a já běhám jak srnec. Od té doby už jsem ho neviděl.

Necítil jste nenávist?

To je další z důležitých životních kroků. Velmi rychle jsem si po návratu domů uvědomil, že s nenávistí nelze žít. Když jste tam, je nenávist celkem přirozená reakce na to, co se kolem děje. Přesto si myslím, že kdyby došlo k vrcholnému okamžiku, nikdo z nás by tam nebyl schopen některému bachaři třeba jen ublížit, vztáhnout na něj ruku. Protože bychom sami sebe zdegradovali. Nenávist je negace, která rozkládá život a já jsem vnímal život jako radostnou tvorbu. Nikdy jsem nenaříkal, nikdy jsem si nestěžoval. Všechny překážky pro mě byly něco, co se musí překonat a co je součástí života.

Zdeněk Křivka zemřel 29. 3. 2012.

Rozhovor vedla Marie Machačová