Tak už to chodí po Vánocích

To jsem se tak zase navečer vypravil do města, jak už tak důchodci chodívají. Oni vlastně raději chodívají dopoledne, protože je tam míň lidí o ty ostatní, co ještě musejí pracovat; ale tak se to právě složilo, že to vyšlo až navečer. Zajít na poštu, na nákup, do lékárny a tak. Toho dne napadl sníh, vzácnost letošní zimy, a tak jsem si, nevím proč, nevzal ty obyčejné vandrovní rukavice, co se taktak vejdou do kapsy, ale ty své báječné kožené sváteční rukavičky, co je nosívám jen k zimníku a klobouku. Jen tak jsem si je prostě vzal; kdyby mě přitom viděla maminka, manželka nebo dcera, určitě by mi to rozhodnutí rozporovala. Tak už to chodí.

Napřed jsem to namířil na poštu. Zrovna když jsem pečlivě tiskacím písmem vyplňoval číslice do kolonky, hlasitě mě někdo pozdravil. A hleďme, soused Jaroslav z druhého poschodí, taky se na poštu vypravil. "Tak co, sportka? sportka?" pravil s nadhledem a porozuměním pro slabosti bližního. Bylo nad slunce jasné, že si představuje důchodce jako chvějícího se čekatele na štěstí, jež ho vytrhne z bídy a stínu a rázem pozvedne do šťastného království zdravých a bohatých. Jenže já jsem nikdy sportku nesázel, nemám víru v laciné štěstí a taky mi nikdy takového nebylo dopřáno. "Ale ne, dálniční známka," opáčil jsem s gustem, "taky vás to čeká!" Být starý totiž znamená vědět, jak co dopadne. Tak už to chodí.

Sousedovi zmizel úsměv z tváře. "Ach," pravil zklamaně a nitro mu pohaslo. Když totiž někomu rozbouráte jeho obraz světa, tak se mu vytratí úsměv z duše, nitro mu pohasne, on si musí všechno budovat znovu a ten nový obraz je vždycky méně zářivý, méně krásný a méně samozřejmý. To není nikomu příjemné. Však si to zkuste a uvidíte. – Minutu nato soused u přepážky zjistil, že si zapomněl peněženku, chtěl se omluvit a odejít, ale já jsem se ozval a samozřejmě mu nabídl dvoustovku k půjčení. Nene, žádný dobrý skutek, jen to tak teple zahřálo, jako když se náhodou dva potkají u hospodského pultu, přiťuknou si fernetem a zase se rozejdou po svých.

Pak jsem se stavil v lékárně; do lékárny chodíme často, tak už to chodí. No a na konec jsem si nechal nákup. Na nákupy chodím docela rád; když jsme se před lety do našeho domu stěhovali, nosil jsem s vervou pytle cementu a sloupky cihel do čtvrtého poschodí na půdu, jako stoupá horský nosič pravidelným krokem kamenitými stezkami a duší mu táhne vesmírný mír a ticho. Dnes už nechodím kamenitými stezkami, v domě máme výtah, mír, ticho a klouby se opotřebily, ale s tím taháním těžkých tašek a ruksaků jsem dodnes srozuměný. Nejvíc vážily lahve s minerálkou Vincentka. Vincentka pramení v lázních Luhačovice, mají ji tam zavřenou v lázeňské hale, tu halu navečer zamykají a vy si přes den smíte nabrat jen do kelímku, ne do láhve, abyste lázním nekazili obchod. Mezitím z druhé strany přijíždějí cisternová nákladní auta a rozvážejí tu Vincentku do obchodů za dvojnásobek ceny piva, protože zkrátka Vincentka je Vincentka.

Jak jsme tehdy seděli se ženou na lavičkách úhledně udržované kolonády v Luhačovicích, všimli jsme si sto metrů odtud dalšího pramene minerálky, jmenoval se pramen dr. Šťastného a zdálo se nám, že nechutná o nic hůř než pravá Vincentka. Z letáku s chemickým složením jsme si pak spočetli, že má ještě o 40 % vyšší obsah solí, hlavně chloridu sodného jakožto hlavní odhleňovací složky, a o 20 % vyšší celkový obsah rozpuštěných látek. Vincentka má jen výrazně víc bublinek CO2. Pramen dr. Šťastného je volně přístupný a nikoho to nezajímá.

Tak už to chodí.

No, a když jsem tak doma složil ty dvě těžké tašky nákupu, jako složí pes aport k nohám své paní s pocitem dobře odvedeného díla, tak najednou jedna rukavice nikde. Nebyla. Musel jsem ji cestou ztratit, zrovna tu báječnou koženou rukavici k zimníku a klobouku. Tak už to chodí. Až to zabolelo. Jdu ji hledat, třeba ji nějaká dobrá duše zvedla z mokré země a napíchla na plot.

Prošel jsem celou trasu, od pošty až k marketu, ale rukavice nebyla. Tak už to chodí. To jen v poučných historkách lidí, kteří chtějí věřit v dobrý a moudrý svět, se ta rukavice najde. Stál jsem na plácku před marketem, osamělý mezi spěchajícími a lhostejnými lidmi, a všiml jsem si, že každý z nich je odhrazen od těch ostatních vlastními ustaranými starostmi a vlastní zamítavou tváří, která dopředu dává najevo, že si nepřeje, aby byla ze svého zachmuřeného světa vyrušována, vylučuje každou možnost znesvěcení tohoto posvátného stavu, protože toto je vyšší princip mravní národa českého.

Zamířil jsem pomalu domů a usmiřoval se se světem: zase jedna smůla. Tak už to chodí.

Uprostřed naší ulice jedna svítilna nesvítila. V tom řetězu bronzově žlutých světel, nasazujících lidem i autům falešné barevné masky, zela uprostřed tmavá díra jako vypadlý zub. A uprostřed té tmavé díry, slabě osvětlená drobty z bohatého světelného stolu, ležela na parapetu domu ta rukavice. Byla to ona, ta moje, chvíli jsme se jeden na druhého dívali a zaplavil nás oba pocit štěstí. Štěstí, že jsou na světě laskaví lidé, že je laskavý svět a že je na světě laskavo. Vřele jsem v duchu poděkoval tomu neznámému člověku, nejen kvůli rukavici, ale kvůli tomu, že udělal svět lepším, naději jiných silnější a důvěru jiných oprávněnější. Ať ho provází na cestě světlý paprsek, a až mu bude nejhůř, ať se na něj snese, stejně jako se v té pohádce o Jiříkovi objeví pilní mravenci a pomůžou mu.

Kousek od rukavice stála na chodníku dívka, asi studentka, a koukala nahoru do oken, asi čekala, až se jí shůry ozve někdo, na koho právě zazvonila. "To vy jste tam tu rukavici dala?" zeptal jsem se. "Beg your pardon?" odpověděla. V Brně studuje dost cizinců, nejvíc ze všeho Slováků, ale taky jinými řečmi se na ulicích promlouvá. "Ou," pravil jsem s newyorským přízvukem a zopakoval svá slova anglicky. A tu ona, protože viděla obě rukavice a viděla to štěstí, se usmála a pravila nádhernou větu, jakou my v češtině vůbec nemáme: "I am happy with you!"

Co my bychom k tomu dokázali říci z bohatství svého jazyka? "Jsem šťastná spolu s vámi?" – Tohle si k cizímu člověku nedovolíte, něco takového vám tak řekne výjimečně novomanželka, třeba před narozením prvního dítěte. Ta lidská vzájemnost, vstřícnost, soudržnost namísto zachmuřené oddělenosti… co bychom k tomu my dokázali říci z bohatství svých citů?

Až doteď jsem byl rád, že jsem Čech. Občas totiž někoho z novinářů napadne vymyslit anketu: "Jste hrdý, že jste Čech?" – Novináři, to jsou ti, co žijí pozpátku. Člověk by si měl napřed pořádně užít života, dostat důkladně zabrat v zaměstnání, občas schytat i pár facek, poznat pár křiváků a pár skvostných lidí, důkladně porozumět svému oboru a nedobrovolně se stát znalcem ve všem ostatním; a teprve pak, s vráskami ve tváři a s porozuměním v duši, si sednout a začít o něčem psát. Novináři to dělají naopak: V dětském věku si sedají za pracovní stůl a vychovávají národ napruženými články a skandálními zprávami, a teprve až zmoudří a maličko zestárnou, tak je odtud vyhodí a nahradí mladšími, ale to už pak zase nejsou národu nic platní. A tak, aby zvýšili zájem o svůj časopis, vymyslili novináři i otázku: "Jste hrdý, že jste Čech?" Až zestárnou, jestli je mezitím nevyhodí, dojdou třeba k otázce: "Jste rád, že jste Čech?" – Já na to hrdý nejsem, ale jsem rád, a nechtěl bych být jinde. Tu povahovou kombinaci cikánského muzikanta a německého účetního považuju za šťastnou stavebnici, ze které se dá postavit člověk, který za něco stojí a může k něčemu být. Může. – Ale teď jsem s tou rukavicí znejistěl, jestli jsme v té národní povaze něco nezanedbali.

Něco nám do té stavebnice chybí a něco v ní přebývá. Přebývají spěchající, unavení a lhostejní lidé; a chybí vzhlédnout k cizímu člověku a říci mu napřímo: "Jsem šťastný spolu s vámi!"

Tahle vrácená rukavice na parapetu byla vlastně i hozenou rukavicí. Ve středověku znamenala hozená rukavice výzvu k souboji. Jestli se vyzvaný shýbl a zvednul ji, znamenalo to přijetí výzvy. Já jsem ji zvednul, s díkem.

Nene, žádný dobrý skutek, jen to tak teple zahřálo, jako když se náhodou dva potkají u hospodského pultu, přiťuknou si fernetem a zase se rozejdou po svých. Tak už to chodí.