Soucit – soustrast

To jsme se tak jednou sešli kolem velkého stolu v Liberci.

Velký stůl mají v libereckém kruhu odedávna; ať jste u nich kdekoliv, vždycky tam zabírá stůl celý střed pokoje, sedává kolem něj hodně lidí a sedávají kolem něj rádi. Možná je to tím, že v Liberci mají drsné severské podnebí, do oken každou chvíli buší déšť nebo sníh a celým domem otřásají poryvy větru jako dřevěným škunerem. To se to pak dobře sedí kolem takového velkého stolu, člověk se zrovna zahřeje, když kouká lidem do tváří a poslouchá, nebo si sám něčím přisadí, aby zahřál zase ty druhé. – Anebo možná je to tak proto, že celý Liberec stojí na drsných černých žulových balvanech, vypadá to celé tak temně, horsky a pochmurně, ale když tu žulu očistíte nebo rozlomíte, tak je vevnitř teple červená a žlutá s velkými barevnými zrny. Takže možná je to tím podložím.

Tak to jsme se tedy jednou sešli kolem velkého stolu v Liberci, a to nad tématem z brožury Herberta Vollmanna.

Brožury Herberta Vollmanna jsou takový samostatný fenomén v naší sbírce literatury. Jejich autor pracoval v letech 1934–1938 v Abd-ru-shinově blízkosti a o této době napsal:

"Dalo mi to příležitosti k nezapomenutelným osobním rozhovorům s Abd-ru-shinem, jež se týkaly důležitých témat minulosti, současnosti i budoucnosti a byly pro mé spisy stěžejní. Doufám, že v nich hledající lidé naleznou mnohé, co je podnítí k přemýšlení a co jim pomůže při hledání Pravdy." Občas se autor dotkne taky témat, která zazněla v přednáškách, jež si Abd-ru-shin už nepřál zveřejňovat po neblahém obratu ve vývoji koncem 30. let a po svém zklamání nad jednáním lidstva. A konečně píše i o věcech, které známe z přednášek Poselství, jen je vyjadřuje jinými slovy, jiným jazykem, trefným, stručným, přímočarým, bez nadbytečných slov, a přitom velmi srozumitelně. Své spisy vydal v 70. letech formou kapesních brožur pod názvy Brána se otevírá, Co stojí za tím, Svět, jaký by mohl být a Vědění pro svět zítřka. Česky vyšly v zahraničí. Jejich první vydání pochází z roku 1988, tehdy se potají pašovaly do Československa a byly z toho nepříjemnosti s úřady. Podruhé se vydaly v roce 1991 a byly dychtivě přijímány.

Tyto spisy Herbert Vollmann v polovině 90. let přepracoval a rozšířil do dnešního tvaru. Vyšly i česky pod pozměněnými názvy Náboženské otázky v novém světle, Nové vědění k obratu světů, Pohled do jiného světa a Poutník světy.

Tak tedy jsme se sešli kolem velkého stolu v Liberci, nad tématem z brožury Herberta Vollmanna, a to nad kapitolou Pozouny světového soudu.

Dnes už stěží někdo dokáže popřít tu všestrannou krizi ve společnosti, v hospodářství, zdravotnictví, v přírodě, krátce všude. Nač jen člověk sáhne, skoro nic se mu nedaří. Abd-ru-shin ve své době poukazoval na zákonité a nastupující vyvrcholení tohoto děje, jako rozpozná dobrý léčitel začínající nemoc podle jemných příznaků dříve než lékař se svými hrubšími nástroji. Nu a u toho velkého stolu jsme se shodli, že ani není dobré se ke všemu dění v okolí otáčet bez zájmu zády, jako by nebylo, ani na všechny strany jen kritizovat a nečinně čekat, až se objeví něco, hodné našich vznešených ideálů. I když jsme na mnohém nezúčastněni, nemáme se uzavírat cizímu utrpení, ale prožívat je společně s jinými. V soucítění a milosrdenství si odžijeme mnohé trápení, které by jinak nevyhnutelně muselo postihnout i nás samé.

A když už jsme u pojmu soucítění, milosrdenství, hodí se připomenout jednu pasáž ze starší verze textu, z brožury Vědění pro svět zítřka. V přednášce Ctnosti můžeme číst:

Ctnost milosrdenství se týká především vzájemného vztahu lidí. Člověk si již dávno našel i pro tuto ctnost náhradu: soucit – produkt rozumu, vázaného na pozemské, zrozený z ješitnosti a sebelásky nebo z pozemské vypočítavosti. Na prvním místě stojí většinou vlastní prospěch a výhody. Téměř nikdy není základem jednání snaha druhému skutečně pomoci.

Jiné je proti tomu milosrdenství ve své duchovní velikosti. Tryská z čistého duchovního cítění člověka a z dobroty srdce – nikoli ze sobeckého snažení, jak je tomu u soucitu. Pomáhá proto, aby pomohlo, a nemyslí na osobní prospěch, protože jeho cíl je duchovního druhu.

Tento text uvedl nejednoho čtenáře do rozpaků. Skutečně je soucit produktem rozumu a vypočítavosti? Jedni si na takový výklad nemohou zvyknout, při vyslovení tohoto pojmu se jim ozývají v duši jiné city, jiné směřování. Jiní si řeknou: Koneckonců jsem obyčejný člověk, musím vzdělávat své cítění a smýšlení tak, jak to radí autority, kterým důvěřuji.

Ale řešení rozporu je jinde: Správným českým protějškem německého slova Mitleid v originále je SOUSTRAST! Právě soustrast je ten druh zdvořilé neúčasti, formálního vyjádření soucitu, zpravidla bez hloubky procítění. V soustrasti bývá i kousek pokrytectví, spokojenosti, že se to nestalo právě mně, dokonce možná někdy i ne zrovna láskyplného přání, když si takový uctivě pokyvující člověk myslí: tuhle pomstu osudu jsi zrovna ty, kamaráde, moc potřeboval. – A teď už to v textu sedí: SOUSTRAST – produkt rozumu, vázaného na pozemské, zrozený z ješitnosti a sebelásky nebo z pozemské vypočítavosti.

Možná že se nejeden ze čtenářů brožury cítí nemile zaskočen a říká si: zatrachtile, co je tohle za podpásovku, jak to, že nám to ti překladatelé takhle nadrobili, cožpak už se na ty texty nemůžeme spolehnout? – Buďme však našim předchůdcům vděčni za ten jejich úsek práce na společném díle; uvědomme si s díkem, že jsme jediný národ střední a východní Evropy, který má už z předválečných dob přeložené Poselství, u nás je ten zájem o spisy související s Poselstvím Grálu součástí povědomí už po mnoho desetiletí. My pak na té stavbě pokládáme další vrstvu cihel, ať už vědomě pracujeme v rámci Hnutí Grálu, nebo jen v tichosti soukromí směrujeme a formujeme své myšlení a smýšlení podle vědění Poselství. Dříve se knihy a články sháněly, překládaly a šířily tak, jak to šlo, potají a třeba i neuměle, a naklepané na psacím stroji přes kopírák. Není divu, že se to v těch samizdatových dobách všechno dokonale nepodařilo. Nově vyšla tahle přednáška H. Vollmanna o ctnostech v knize Poutník světy, tam je pojem přeložen správně.

Nu a na závěr ještě dovolte se vrátit k tomu povídání u libereckého stolu: Dobu vyvrcholení a zakončení světového soudu nikdo neznáme. Neznal ji ani Abd-ru-shin, právě tak i Kristus pravil svým učedníkům: Tu dobu zná jen Bůh Otec. Prvotní křesťané pak po Kristově smrti očekávali její příchod každým dnem, a to byl jeden z důvodů, proč tak srdnatě snášeli všechna příkoří: stačí už jen maličko vydržet, a už to tady bude. Jenomže nebylo, století za stoletím uplývalo, a poslední soud nikde. Ani v naší době to nevíme, může uplynout krátký čas anebo také mnoho a mnoho desetiletí, než ta doba vyvrcholí. Ale jedno si můžeme říci jistě: Je chybné očekávat brzký konec dosavadní doby, vyhýbat se čekajícím otázkám a odkládat jejich řešení v naději, že potom bude všechno jiné a lehčí. Spoléhat na to, že ta nebo ona kometa či zemětřesení udělá čáru za dosavadním způsobem života a čekáním. Přesně naopak: Žijme tak, jak to po nás život požaduje, dosvědčme dlouholetým usilováním, že naše chtění je pravé a trvalé, že není hořícím věchtem slámy, po kterém zbude zakrátko jen doutnající popel. Nejeden ze zapálených stoupenců z počátku devadesátých let dnes v záplavě požadavků všedního dne a různých těžkostí nechal zajít lesk svého kříže mezi šedými závoji ustarané každodennosti. Nu dobrá, každý jsme sám své lodi kormidelníkem, tak napněme plachty a otočme kolo k východu, za světlem. Ono to království Boží koneckonců není zase až tak daleko.