Rozkoly

Rozkol – takové pěkné staroslovanské slovo je to, pravé obohacení našeho štědrého slovníku. Rozkolník… před očima nám vyvstane vyhublý asketa s planoucíma očima, zapadlý se svými přívrženci někde v tajze. Bydlí v zemljance, živí se kořínky, vstává ve čtyři ráno a holduje přísné zbožnosti. Umrtvuje své tělo jako pokušitelův nástroj, možná pravidelně bičuje sebe, třeba dokonce i ostatní své stoupence. Když ho v lesích objeví pravoslavní popové, carští úředníci nebo rudoarmějci, pošlou ho na nucené práce.

V žádném západním jazyce nemají tak vskutku procítěný pojem jako my slovanské národy, i to latinské slovo "schisma" je cítit knihovnickou plísní. Ale znají to slovo všude, protože i ten pojem existuje všude a odpořád.

Následující pasáž najdeme v knize Nového zákona, Skutky apoštolské:

Petr a apoštolové odpověděli: "Boha je třeba poslouchat, ne lidi." … Když to velekněží slyšeli, rozlítili se a chtěli apoštoly zabít.

Tu vstal ve veleradě farizeus jménem Gamaliel, učitel zákona, kterého si vážil všechen lid; poručil, aby je na chvíli vyvedli ven, a řekl: "Dobře si rozmyslete, Izraelci, co s těmi lidmi chcete udělat. Před nedávnem povstal Theudas a tvrdil, že je Vyvolený; přidalo se k němu asi čtyři sta mužů. Když byl zabit, byli všichni jeho stoupenci rozprášeni a nakonec z toho nebylo nic. Po něm povstal ve dnech soupisu Judas Galilejský a strhl za sebou lid; také on zahynul a jeho stoupenci byli rozehnáni. Proto vám teď radím: Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází‐li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází‐li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu."

Dali mu za pravdu; zavolali apoštoly, poručili je zbičovat, zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšovu a pak je propustili. A oni odcházeli z velerady s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno. Dále učili den co den v chrámě i po domech a hlásali evangelium, že Ježíš je Mesiáš.

Jistě přitom pocítíme úctu a lásku k Ježíšovým apoštolům a vřelé soucítění s jejich osudem. Ale povšimneme si ještě jedné věci: Už v předkřesťanském židovství existovaly odštěpené skupiny, rozkolníci s vlastní naukou. Chybovali bychom, kdybychom si myslili, že všechno, co kdy vyznávaly a vyznávají velké církve a společenství, musí být automaticky špatné, a malé skupinky musí být naproti tomu lepší, čistší a jaksi blíže Bohu. Klidně to může být i naopak, a taky tomu tak hodně často i bylo a je. A rovněž vznikají přečasto i názorové rozdíly, rozmíšky a rozštěpování.

Vraťme se zpátky do biblických časů: Dokud byl ve středu kruhu učedníků Ježíš, uváděl ihned omyly a neshody na pravou míru. Měl vědění, kterým ihned rozpoznával správnost a nesprávnost těch někdy i naivních názorů okolních lidí, byl pro učedníky naprostou autoritou a oni ji bezvýhradně uznávali. S výjimkou Jidáše, ten se časem dopracoval k domněnce, že některým věcem rozumí líp. Ještě po čtyřicet dní po ukřižování se potom Ježíš zjevoval mezi učedníky, tišil jejich trýzeň, vléval jim do duší štěstí a posiloval je pro budoucí samostatné působení bez jeho přímé přítomnosti.

Brzy po jeho odchodu pak začaly mezi učedníky názorové rozdíly a neshody. První vážný rozkol vypukl mezi "jeruzalémským" nebo "starožidovským" křídlem, a "modernějším" Pavlem a Barnabášem na straně druhé. Jeruzalémci tvrdili, že každý nově příchozí pohan musí nejprve dodržovat příkazy a obřady židovského náboženství, podstoupit obřízku a zachovávat Mojžíšův zákon, a teprve pak smí přistoupit ke křtu ve jménu Ježíše. Proti tomu vystoupil Pavel s názorem, že Bůh nečiní rozdílu mezi pohanem a Židem. Kolem roku 50, tedy asi 15 let po Ježíšově smrti, se kvůli tomu sešel v Jeruzalémě apoštolský koncil; podle určitých rozdílů, které se vyskytují v biblických Skutcích apoštolských a v listu Pavla Galatským, se soudí, že všichni účastníci koncilu nedospěli ke stejnému názoru a rozpor trval dále. V následujících desetiletích však přistupovalo ke křesťanství mnohem více "pohanů" než pravověrných židů, hlasy "starověrců" tak ztratily na významu a rozpor vyhasl.

Tento rozkol v názorech byl první, nikoliv však poslední z dlouhé řady, která se pak táhla křesťanstvím a táhne až dodnes.

Nebylo nikdy míru v náboženství.

Už v biblických dopisech apoštolů křesťanským obcím se nalézá neustálé hašení sporů a vysvětlování chybných názorů, kvůli kterým spory vznikaly. V následujících staletích pak vznikaly a pokračovaly rozkoly v teologických otázkách, nad nimiž se nám ježí vlasy: Měl Ježíš jednu podstatu bohočlověka, nebo dvě, lidskou a božskou? Byl jedné podstaty s Otcem, nebo mu byl jen podobný? Byl výtvorem Otce a podřízen Otci, nebo existoval odevždy jako část Otce? Pouhá změna označení Marie za "rodičku Kristovu" místo dosavadní "bohorodičky" (roku 429) stačila k vypuknutí teologické smršti dvou znepřátelených stran, v níž musel zasahovat i císař.

Roku 380 prohlásil císař Theodosius křesťanství za státní náboženství. Od toho okamžiku přestaly být věroučné rozmíšky pouhým hašteřením církevních teoretiků a staly se předmětem politiky a mocenských bojů. Čtenářům Poselství je asi většinou známa historie zavržení řeckého církevního učitele a teologa Origena a spolu s ním i učení o preexistenci a putování duší, tedy vlastně reinkarnace. Důvodem byl nátlak římského císaře Justiniána, jemuž se rozdělení církve na znepřátelené tábory monofyzitů a diofyzitů nehodilo kvůli politické jednotě říše. Proto přinutil papeže a církevní otce k vypracování kompromisního vyznání víry, při němž vzalo učení ctihodného Origena za své a vyhlásilo se za kacířské. O dění kolem 5. ekumenického koncilu 553 pojednává brožura "Reinkarnace v křesťanství" autorky W. Grosse, vydal ji Integrál Brno.

Největším rozkolem v křesťanství bylo ovšem rozštěpení církve v roce 1054 na západní římskou a východní s centrem v Cařihradu. Začalo změnou formulace vyznání víry – západní církev doplnila do formulace o Duchu svatém, že pochází nejen z Otce, ale i ze Syna, což východní církev považovala za svévolný kacířský zásah. V pozadí ovšem stály mocenské představy papeže i patriarchy o tom, kdo má být hlavou církve. Rostoucí nevraživost vyvrcholila dosti neurvalou exkomunikací a prokletím východního patriarchy západním papežem, a brutálním završením neblahé spirály byla křižácká výprava proti Cařihradu 1204, která pohádkově bohaté hlavní město byzantské říše surově vydrancovala.

Historie dvojpapežství, trojpapežství a vystoupení Mistra Jana Husa proti zlořádům církve je v českých zemích dobře známo. Sto let po něm pozvedl svůj hlas Martin Luther a odstartoval rozštěpení západní církve na římskokatolickou a protestantskou.

Názorovou různorodost, spojenou s možností štěpení a dalších rozkolů, ovšem s sebou nese každá větší svoboda jednání. Bylo tomu tak vždycky. I husitství se v časech volnosti rychle rozdělilo do různých názorových proudů. Snad nejznámější z nich je populární sekta adamitů, kteří hlásali návrat k čisté přírodě a chodili zásadně nahatí. Tyhle výstřelky ovšem Žižka dlouho netrpěl a bez milosti adamity částečně upálil, částečně vybil mečem. Stejně jako jiné přespříliš radikální proudy. Pověstná bitva u Lipan, která roku 1434 (deset let po Žižkově smrti) ukončila bezprostřední éru husitství, nebyla střetem hodných husitů se zlými katolíky, ale bitvou radikálních husitů proti umírněným kališníkům, spojeným s katolíky. Byla to tedy nejednotnost, která husity porazila, když se předtím úspěšně ubránili drtivé přesile všech křižáckých výprav.

Nebylo nikdy míru v náboženství.

A dnes?

A dnes? Po celá staletí nepožíval náš národ takové náboženské svobody, jako dnes. S jedinou výjimkou dvaceti let předválečné První republiky.

Dnešní velká náboženská svoboda nabízí možnost snadného zakládání a odštěpování nejrůznějších skupin, a ty taky snadno vznikají a odštěpují se. Vždyť z jedné jediné bible vznikly tisíce křesťanských církví, denominací a společností. Podle některých zdrojů jich dnes existuje ve světě neuvěřitelných 41 tisíc!

Česko bylo podle prvních výsledků posledního sčítání lidu prohlášeno za jeden z nejateističtějších států Evropy. Potom si religionisté a sociologové prohlédli výsledky podrobněji a trochu se opravili: Především u nás máme ani ne tak ateismus, jako necírkevnost. Ubývá lidí, hlásících se k církvím – největší odliv zaznamenala ta největší, tedy římskokatolická – a naopak přibývá takových, kteří vyznávají nebo respektují jsoucnost "něčeho nad hmotou". S tím je ovšem spojena náramná různorodost názorů, taky nesourodost a taky velké tříštění názorů a skupin.

K tomu přistupuje ještě něco, co religionisté ani sociologové nevědí: Zesílený tlak Světla, nutícího k projevu všechno, co v lidech dříme. Na jedné straně je to touha a přitažlivost "něčeho nad hmotou", proti tomu zase stojí hašteřivost a zaseknutost "já si to budu dělat po svém." A tak dnes u nás existuje "beztrestně" (to slovo není míněno nijak zle) velká paleta všemožných náboženství a duchovních směrů.

Příčina je bezpochyby v částečnosti a nemoudrosti člověka, neschopného intuitivně, citem rozpoznat Pravdu. Dlouho, předlouho jsme v sobě tlumili čistotu citu a zasypávali jej, až se nakonec stal z hořícího plamene nejistě doutnajícím popelem.

A druhá, přidružená příčina je v postupu lidského uvažování zespoda nahoru: Měřítkem nám je člověk, a ne Pravda. Člověk si vybírá takové náboženství, jaké odpovídá jeho povaze. Konzervativní milovník daných jistot asi zakotví v některé velké církvi, kritický buřič zase v některé menší radikální skupině; milovník novosti a tajemna bude pravděpodobně tíhnout k esoterice. Zatímco bychom měli naopak my vzhlédnout vzhůru, k Pravdě zjevené shůry, ta se nám má stát měřítkem a my k ní máme nastoupit cestu, ať se nacházíme na jakékoliv úrovni zralosti či povahy. Ta cesta nás vytáhne vzhůru z jakéhokoliv houští omylů. Jestli k ní ale v sobě vůbec máme touhu. Máme?

V předmluvě k životopisným knihám píše Abd-ru-shin, že dnes by mělo být na zemi jedno jednotné učení, vycházející z vůle Boží. Všechna dosavadní učení by tvořila společně jen jediný stupeň k podstavci, na němž má spočinout Pravda. – Žádný stupeň dnes netvoří, to je jasné. Proč? I o tom se Abd-ru-shin zmiňuje: "…kdyby všechno, co jim mělo být ku pomoci, stále znovu nepřekrucovali, aby to přizpůsobili svým lidským názorům a pozemským přáním…" A tak se i dnes musíme smířit s existencí nesčetných směrů a rozkolů.

Není míru v náboženství.

A my?

V Poselství Grálu máme v rukou ojedinělou formu Slova, vědění v nejčistší formě, jakou bylo lze na Zemi přinést. Na rozdíl od četných jiných učení nás neukolébává do sladkého spánku, spoléhajícího na dobrotu Boží, ale ukazuje tu velkou vzdálenost od pochopení Pravdy a požaduje činy, nastoupení přísné, ale čisté cesty k ní. Vším svým chováním. Naneštěstí o tom u nás v národě málokdo ví, a naneštěstí neví, že jiná cesta vzhůru nevede.

Se smutkem si musíme přiznat, že ani my, stoupenci Poselství Grálu, jsme se neubránili názorovým rozkolům. Dějiny se vyvíjely podobně: první rozkol vznikl krátce po smrti Abd-ru-shinově. Zahryzl se do samé textace jeho Poselství; jestliže Ježíš po sobě nezanechal vlastní autentická slova a texty bible musely spoléhat na paměť jeho současníků, zůstal tu po odchodu Abd-ru-shina jeho vlastní písemný text. Trpké selhání německého národa za časů Adolfa Hitlera a selhání lidí vůbec však bylo jistě drastickým obratem v duchovních dějinách lidstva, a nemůžeme si myslet, že zůstalo bez vlivu na jeho poselství lidstvu. Duchovní děje, které toto selhání doprovázely, můžeme jen tušit, a z mnohých plánů nezůstalo vinou lidí nic. Byly to bezpochyby tyto děje, které v posledních letech přiměly autora k přepracování Poselství do dnešního třídílného tvaru, určeného jako záchranné lano pro budoucnost. Po válce se však objevil názor, že sám autor svou knihu nepřepracoval, že změna se provedla pouze na popud a s vědomím paní Marie a slečny Irmingard. Někteří jeho zastánci dokonce tvrdili, že přímé zmínky o Synu Člověka a bezprostředních očekávaných událostech soudu vyškrtly z textu obě dámy proto, aby odvedly pozornost od autorovy osoby a obrátily ji k sobě samým. Mistrovské dílo temnot, opřené o lidskou podezíravost a nedůvěru. –

Dalším velkým rozkolem bylo v roce 1999 oddělení dosavadního vedoucího mezinárodního Hnutí Grálu a majitele osady na Vomperbergu S. Bernhardta od Hnutí Grálu; něco, co se nikdy nemělo stát a co zůstavilo za sebou zející ránu. Toto rozštěpení pak otevřelo dveře dalším doutnajícím odštěpováním a jejich menším samozvaným vůdcům: Teď, když jsi, milé Hnutí Grálu selhalo, jsem tu JÁ, kdo to tady povede.

Jenomže Hnutí Grálu nemá ani nadále jiné cíle, než se poctivě a svědomitě snažit spravovat a podporovat Abd-ru-shinovo dílo. Přes jednotlivé jizvy hutného a neklidného pozemského prostředí. Nikdy se také nestylizovalo do role prostředníka nebo vykladače Pravdy. Naopak trvá na tom, že si musí každý člověk sám a osobně zpracovávat Poselství Grálu, vpravovat se do něj a žít je. Myšlenku na registraci Hnutí Grálu jako státem uznané církve nebo náboženské společnosti Hnutí v minulosti odmítlo a bude to činit i nadále, pokud bude existovat možnost dnešní náboženské svobody a volnosti. Nemá žádného "papeže," který by ustanovoval, jak musí lidé co chápat a vyznávat. Výjimkou jsou jen závazné průběhy úkonů Grálu, jak je stanovil Trigon, například průběh pobožnosti nebo pohřbu. Hnutí také nemá závazné členství a závazné povinnosti, každý má jít svou vlastní cestou, je za ni sám odpovědný a sám odpovídá za vše, co ho na ní musí zákonitě potkat. Má-li přání se setkávat například na společných pobožnostech, je vítán; jestli takovou potřebu necítí, nikdo mu nebude činit předhůzky a výčitky. Je jeho plné právo a taky povinnost sám spravovat svůj život. Jestli bude mít přání se s Hnutím rozejít, nikdo mu nebude bránit. Tím vším se Hnutí Grálu zcela liší od společenství, kterým se souhrnně a celkem trefně říká mezi lidem "sekta." Jiné to nikdy nebylo a ani nebude.

A v budoucnu?

Volnost vlastního výkladu Poselství Grálu je sice jistým nebezpečím pro jednotu smýšlení, ale ona se nikdy nezmění, spočívá zakotvena v samém Poselství Grálu a je Hnutím respektována. A tak bude kolem Hnutí i nadále doutnat možnost dalších rozkolů, odchylek a odštěpování. Ony nejsou způsobeny chybami Hnutí, a vůbec už ne samým Poselstvím, ale jsou obrazem stavu člověka, který je má v rukou. Uvědomme si, že Poselství obsahuje sílu, která jím proudí a která posílí vše, co doutná v jeho čtenáři. A tak si kontakt s touto knihou vynucuje zrychlené rozuzlování všeho, co člověk v sobě třeba i skrytě nosí. Jestliže je to ješitnost, velikášství a touha být uznáván jako veliká osobnost, pak musí vzplanout a projevit se, zatoužit po svém uplatnění. Jestli se do toho ještě zamíchá kontakt s neviditelným záhrobím – a to je častý případ, protože my o neviditelném okolí víme a uznáváme je – pak nedá na sebe dlouho čekat našeptávání stejně ješitného a velikášského zemřelého, čekajícího toužebně na onom světě na nějakou svou oběť.

Něco podobného platí pro ovečky-stoupence takového vůdce: Kdo se vyhýbá vlastnímu smýšlení a touží se přimknout k někomu, kdo mu nalinkuje pěkně polopatě, jak a co má všechno dělat, postupně se dostane do závislosti na svém "guru," jeho vlastní cit pro správnost se postupně otupí a on po čase začne plnit i pokyny, stojící s rozporu s mravností a zbožností. Žel je takových případů povíc a některé z nich jsou bolestně známy. Takový člověk se však proviňuje proti Božímu požadavku na samostatnost a na vlastní přesvědčení. Bůh přece nechce mít z lidí poslušné a slepé automaty.

Jestliže má člověk naopak touhu po Bohu, po Božím království, jestliže v čistotě poctivě hledá svou cestu vzhůru, bude jeho chtění velmi posíleno ze zdroje Světla. Vždyť na onom světě čeká mnoho duchovních pomocníků, aby se spojili s lidmi v mase a krvi a narovnali cestu jejich dobrému směřování. Sám pozemšťan se nemusí obracet k osobám těchto pomocníků, jeho modlitba k Bohu spojená s čistým chtěním otevírá sama tu cestu, která je pro něj potřebná. Může jim však poděkovat za jejich námahu a pomoc, protože jsou jeho nejbližšími přáteli, sdílejícími jeho radosti i smutky.

A tak se nermuťme nad rozkoly, vroubícími duchovní cestu člověka již po tisíciletí. Dokažme vzhlédnout vzhůru ke Světlu, najít si svou cestu a pevně po ní jít. Postupně se tak stane naše pozemské okolí, náš svět pozemských radostí i trampot, světlejším a lehčím, a postupně tak přispějeme i k tomu, aby bylo na světě líp.

"Pochází‐li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází‐li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit," pravil v citátu z Bible moudrý farizej Gamaliel. Ani nás nic nevyhubí, tím si můžeme být jisti, jakože máme hvězdné nebe nad hlavou a mravní zákon v sobě. A jestliže se upřímně budeme snažit hledat vůli Boží a žít podle ní, smíme si i v těch nejtěžších časech říci, ať se děje cokoliv:

"NIČEHO se neboj. Ničeho – ničeho – ničeho!"