Poselství Vánoc… a vlažnost

Jásavý zpěv radostných díků zaplavil kdysi všechny úrovně stvoření, když se v betlémském chlévě narodil Syn Boží Ježíš. Pastýři na polích, jimž byla v době radostného rozechvění vesmíru sňata páska z duchovních očí, aby svědčili o nezměrné události a upozornili na ni lidstvo, padli v bázni na kolena, přemoženi novým, nepochopitelným děním.

Bázeň to byla u pastýřů, v té chvíli přechodně jasnovidných a jasnoslyšných. Bázeň před velikostí události a před zjevenou Boží všemohoucností! Proto také zvěstovatel ze světlých výšin pravil nejdříve k jejich upokojení »Nebojte se!«.

Jsou to slova, s nimiž se setkáte vždy, když posel ze světlých výšin promlouvá k lidem; neboť bázeň je to, co pozemští lidé vždy cítí jako první při spatření a uslyšení vznešených poslů. Je vyvolána tlakem síly, jíž jsou v takových okamžicích poněkud otevřeni. Jen velmi málo otevřeni, protože o něco více této síly by je muselo již rozdrtit a spálit.

A přece by měli lidé cítit radost, nikoliv bázeň, jestliže jejich duch touží po světlých výšinách. …

Při nejmenším vytušení skutečnosti dělo by se všem lidem stejně jako pastýřům, ano, tváří v tvář vznešenosti zjevení by to nemohlo být jiné: ihned by klesli na kolena… z bázně! Neboť jako první by v nich mocně vyvstala bázeň a srazila je na kolena. Protože s tušením Boha by vyšla najevo i veliká vina, jíž se na zemi člověk obtížil svou lhostejností, s níž přijímá milosti Boží a nic za to skutečně ve službě Bohu nekoná.

Tohle jsou první slova přednášky Vánoce ze III. dílu. A Vánoce – to je především připomínka velké události narození Syna Božího Ježíše. A navíc i okno do vyššího světa Mocnosti, která stvořila Zemi, vesmír, světy, Stvoření.

Ale ta upomínka na bázeň… představme si pastýře, zaměstnané starostmi o svá svěřená stáda, o ovce, o své živobytí, o rodinu a o pozemský chléb… Zdá se, že je to to nejdůležitější v životě, že na nic dalšího už nepřebývá sil, času, místa v myslích: Až se podaří zbavit se těch nejnutnějších starostí o skývu chleba a střechu nad hlavou, tak začnu mít čas se zabývat i těmi jinými, dnes méně prvořadými věcmi, o kterých si jednou týdně o sabbatu vyslechnu něco v synagoze, než se zase vrátím zpátky do své chýše a ke svým strastem.

A tu náhle vprostřed těch nejobyčejnějších dnů stane před pastýři světlá, mocná postava, celá v oslepivé záři, a od prvního okamžiku je jim jasné, jak nicotné jsou jejich mysli člověčích červíčků před tváří služebníka shůry. Hanbí se nad svou malostí tváří v tvář vznešenosti Boha, a veliká bázeň se jich zmocní: cítí se dlužníky, viníky, hodnými spravedlivého trestu za promeškaný čas, myšlenky a skutky svého života, že zlatou minci svého života bez odporu proměňovali na bezcenné měďáky, ačkoliv stále cítili, že nejednají dobře, že je něco uvnitř napomíná, varuje, ale přitom se to netlačí do popředí, jen tak zpozadí se jim připomíná, jako mlčenlivý pohled vědoucího.

A tu náhle v jediném okamžiku Zjevení věděli: je to tu, ten okamžik Pravdy. A padli v bázni na kolena.

Nu – a co my?