Genderové bloudění II

– a co tedy dělat?

Tak tedy budiž: Cítím se být v mužském těle ženou, nebo naopak. Už vím, že to není zvláštní výsada ani privilegium, na něž mohu být hrdý (nebo tedy – hrdá). Je to oklika v životní cestě, objížďka, již jsem si způsobil vlastním rozhodnutím a kterou je třeba dojet do konce, abych se vrátil zpět na hlavní cestu. Možná začnu cítit sklíčenost, že se mi cosi na té cestě nepovedlo nebo pokazilo. Ani to není správné, aspoň ne nadlouho. Hlavně proto, že v učení Poselství Grálu nalézáme opakovaná ujištění: člověk, který udělá chybu, není ztracen na věky věkův. Mezi námi – kdo z nás se někdy nedopustil chyb, a někdy i opravdu velkých chyb? Hlavu vzhůru, a srdnatě do díla: vezmi si, člověče, z těch svých chyb poučení, a věz, že pochybení se dá napravit protiproudem dobré vůle. Nestačí jen pokorně pokleknout a odprosit; je třeba vstát, oprášit si kalhoty a svým chováním dokázat, že to myslím doopravdy. A taky nečekat, že se mi odedneška samočinně odmetou z cesty všechny kameny, které jsem na ni předtím nanosil. Ty kameny je třeba odvalit nebo překročit. Ale s rozhodnutím a odhodláním mi přijde i síla a pomoc. A jednoho dne, měsíce nebo roku se ohlédnu a uvidím, že tu cestu mám šťastně za sebou, že byla často i lehčí, než jakou jsem ji na počátku s těžkým srdcem viděl, a že jsem sám na tom úsilí získal, posílil se, uzrál.

Nejprve si potřebuji ujasnit, jestli já v mužském těle jsem svou podstatou muž a jen jsem se v poslední době začal přiklánět k ženské měkkosti a jemnosti. Anebo jsem vskutku podstatou žena a v dávnější minulosti mě přitáhly mužské ideály natolik, že se mi mé přání vyplnilo: narodil jsem se ve 21. století v mužském těle, abych si vyžil to, po čem jsem toužil. Jak to poznám? Abd-ru-shin se v přednášce "Pokřivené duše" zmiňuje o vnějším příznaku širokých, ženštějších boků:

"Ženské tělo, v němž přebývá zkřivená mužská duše, bude mít ve většině případů znamení úzkých boků, klonících se k mužské postavě, na rozdíl od žen, jejichž duše teprve směřují k nějakému druhu pomužštění, ať již v názorech nebo v činnosti. Vytvářejí tím sklon, dávající základ vláknům pro příští vtělení v mužském těle. Právě tak je tomu s mužskými těly; ta obdrží širší, ženštější boky, jestliže v sobě chovají pokřivenou ženskou duši. – Samozřejmě jsou v tělesné stavbě žen také výjimky, tedy odchylky vzniklé přepěstěním, jednostranným sportem matky či její nesprávnou tělesnou činností. Následky se pak přenesou na děti."

Tohle je důležitý poukaz, ale sám autor už do něj vkládá výhradu, výjimky. Nu, s návodem nebo poučením musíme zacházet s citem, ne jako se šablonou, kterou jen tak přiložíme. Potřebujeme procítit v sobě, co nám život přináší do cesty, využít své síly, schopnosti, cítění i rozum a vynasnažit se udělat si jasno v sobě, v této tak důležité otázce.

To úsilí stojí za to, podle něj na mne budou čekat dvě různé další cesty: V tom prvním případě, jsem-li opravdu vnitřně muž, to budu mít lehčí: v muži doutná ideál chlapství, jen se jím dej, člověče vést, srdnatě do toho. Chovat se vskutku jako muž neznamená pěstovat box a rugby a vystupovat jako grobián. My jsme se této otázce věnovali v článku "A co my muži?": ideálem muže je ustát své místo, nenechat se rozhodit ani v těžkých situacích, moci si říct: tak tohle jsem zvládl, byl jsem člověk na svém místě, tohle jsem udělal dobře. V knize "Odpovědi na otázky" míří Abd-ru-shin přímo do cíle, když odpovídá na poněkud zvláštní dotaz, jaké stanovisko zaujímá k souboji:

"Projevit zmužilost a odvahu vyžaduje více než vnější pevnost po několik málo hodin. K tomu dává pozemský život zcela jiné příležitosti, těch se však právě takové zdánlivé hrdinství často obává a nezřídka před nimi zbaběle prchá. Jsou to povinnosti vůči spolubližním, nemluvě vůbec o nedotknutelných povinnostech vůči Stvořiteli." –

A druhý případ:

Jestliže jsem svou podstatou žena a narodil jsem se v mužském těle v důsledku minulého pomužštění, mám před sebou trochu pracnější cestu. Musím vědět, že právě tato změna je pro mne užitečná, poskytuje mi možnost opětovného narovnání, povzbuzuje mne k němu. Mohu takovými nucenými prožitky dokonce zesílit. Budu muset respektovat skutečnost, že se, ačkoliv žena, nacházím v mužském těle, že je to důsledek mého vlastního rozhodování a že tu situaci musím přijmout. Potřebuji si tuto inkarnaci řádně odžít, prožít si stav, který jsem si kdysi přál, musím respektovat jeho danosti. Mám se tedy oblékat a vystupovat jako muž, i když mám v sobě ženskou duši a i když si vnitřně ujasňuji, že mi to nevyhovuje a chci něco jiného. Takový život vyžaduje ovšem vnitřní ukázněnost a je provázen jistým napětím. I toto napětí vychovává – je známo, že jsme ochotni se měnit většinou až tehdy, až je nám těžko. Člověk, který vede příjemný, ale pochybený život, zmeškává příležitost ke svému dalšímu uzrávání.

Je velmi užitečné, když "opačný" člověk ví o existenci reinkarnace a tedy ví, proč to všechno zažívá. Má čeho se držet při svém přemýšlení a prožívání. Odnese si pak z toho užitek pro své další bytí, nejen pro tato léta.

A všechno, o čem jsme přemýšleli jako "ženská duše v mužském těle," platí ve stejné míře naopak pro mužské duše, které se v důsledku slabosti a sklonu k přecitlivělosti vtělily do ženského těla.

A co homosexualita?

V Abd-ru-shinově době nebyla homosexualita zdaleka takovým tématem, jako je dnes. Samozřejmě existovala, ale byla tabu a ve společnosti požívala opovržení jako něco nepřirozeného a zavrženíhodného. Představa, že by homosexuálové vystoupili z ilegality, prohlásili svůj sklon za dar přírody a požadovali rovná práva s ostatními, byla tehdy nemyslitelná. Abd-ru-shin se tedy homosexualitou ve svých výkladech nezabýval, to musíme na základě vědění Poselství udělat sami. Dovolte mi vyjádřit svůj názor:

Homosexuální vztah může být vztahem dvou ženských duší v mužských tělech, nebo jedné ženy v mužském těle a jednoho muže v mužském těle se začínajícím poženštěním. Obdobně naopak lesbické vztahy. Obě duše jsou tak zvaně pokřivené, tato pokřivenost je spojuje a je zdrojem jejich duševního souznění i sexuální orientace. Patrná bývá dominantní, "mužštější" povaha jedné a měkčí, podřízenější povaha té druhé. Možný je jistě i vztah dvou zženštilých mužů v mužských tělech.

Vedle toho však existují i další možné příčiny homosexuality. Může to být třeba posedlost ženy cizí, přivtělenou mužskou duší: této cizí duši se oškliví fyzický kontakt posedlé ženy s jejím manželem a dává přednost vztahu s jinými ženami. – O posedlosti člověka cizím duchem se v Poselství podrobně píše v přednášce "Posedlí": V jemnohmotném světě kolem nás bloudí tisíce zemřelých duší, které nemají žádné vyšší zájmy, zůstávají vězet na stejné úrovni a hledají, někdy ani samy nevědí, co. Když narazí na nevyhraněnou osobu se slabou vlastní vůlí, přidají se k jejímu vyzařování a ovládnou ji. Jejím prostřednictvím se pak mohou podílet na činech, které samy za svého života prováděly, a na náruživostech, kterým samy už nemohou holdovat. O posedlosti jsme na webu psali v článku "30 let mezi mrtvými", "Slyšíte hlasy ze záhrobí?", "Co čeká vraha po jeho sebevraždě".

Partneři mohou být spojeni i silnými osobními vztahy z minulosti, které přezáří pokřivení jednoho z nich, zatímco druhý je "nepokřivený". Existuje i "nepravá" homosexualita vzniklá okolnostmi, třeba ve vězení nebo na vojně; homosexualita vzniklá traumatickým vztahem v mládí, poruchami rodinného prostředí v dětství aj. Jen prosím žádné šablony, život je mnohotvárný.

Vědění o kořenech homosexuality má svou cenu; může vyústit ve vědomé pochopení a porozumění ve vztahu k homosexuálům, nebo… k akceptaci sebe samého a hledání své cesty životem podle vůle Stvořitele.

A co my ostatní?

Genderové bloudění, nebo rovnou blouznění, je jednou z mnoha otázek, ve kterých většinovému lidstvu chybí vědění. O uspořádání světa, o zdroji života a o jeho moudrosti. Namísto toho pak vznikají rozumové konstrukce a pomýlené představy, vedoucí až do absurdnosti.

Těmto věcem my lidé nikdy neporozumíme, dokud si nepřipustíme existenci jemnějších světů, ze kterých život a vůbec všechno pochází; až tehdy se budeme mít čeho držet, povede nás tenká nit od nevědění k vědění a k porozumění dějům kolem nás.

O čem abstraktním že to celou dobu mluvíme? – Pohleďte, když vytáhneme třeba sklenici z ledničky, ihned se orosí a začnou se na ní srážet kapky vody. Odkud se vzala, když tu předtím žádná nebyla? Nu přece z okolí, z vodní páry. V teplém vzduchu je voda neviditelná, chová se stejně jako vzduch. Jakmile však na povrchu sklenice zchládne, objeví se ve formě kapek, kapaliny. Zdánlivě z ničeho, ve skutečnosti tu celou dobu byla, a stala se viditelnou až teprve po vychlazení. Budeme-li popírat existenci jemnější formy vody ve stavu páry, nikdy nezodpovíme otázku, odkud se kapky vody vzaly.

A budeme-li popírat jsoucnost jemnějších úrovní, které povstaly z ruky Stvořitele ještě před vznikem vesmíru, nikdy nezodpovíme tisíce otázek, odkud se co vzalo a z čeho to povstalo. Genderovému blouznění se nechceme smát, ale stěží se ubráníme údivu nad podivnostmi, ke kterým vede. Proč je nám to divné, si lidé těžko vysvětlují; až když porozumíme vývoji člověka jako části obdivuhodného díla stvoření, je nám jasné to hledané "proč."