Cit – cítění

V Poselství Grálu se vyskytují dvě podobná, ale odlišná slova, odpovídající také odlišným pojmům: "Cit" a "cítění". To druhé z nich nalezneme v knize dvakrát častěji než "cit". A rozdíl mezi nimi je pro nás významný.

Ta dvě slova jsou zdařilým překladem německých výrazů "die Empfindung" a "das Empfinden". A význam obou je na různých místech knihy vysvětlen.

Cit – to je to, co jsme dostali od Stvořitele jako základní vybavení své osobnosti. Víme, že vlastní podstatou, základem osobnosti člověka je duch. To je to v nás, co má povahu a vlastnosti, co se umí radovat i plakat, co se v nás hýbe a žije. Všechno ostatní jsou pomocné slupky nebo kabáty, které jsme dostali ke svému plnocennému životu – poslední z nich je pozemské tělo. A "způsobem vyjadřování živého lidského ducha je jedině a pouze cit. Ničím jiným se neprojevuje duch člověka, tedy jeho původní jádro, které se na pouti pozdějším stvořením zformovalo k vlastnímu »já«." (BDI A MODLI SE).

Cit pochází z duchovního světa, je tedy i Bohu bližší, dokáže vycítit pravdivost, správnost. Čerpá z Pravdy a nemýlí se: "Cit, který není vázán na prostor a čas a je ve spojení se stejnorodým, s duchovním, poznal ihned pravou povahu toho druhého (člověka při rozhovoru nebo jednání) a nedal se oklamat obratností rozumu. Omyl je u citu naprosto vyloučen. – Cit zůstane vždy čistý a jasný, neboť je duchovní. Lidé jej také vždy jasně vycítí nebo »uslyší«, pokud… je to skutečně cit, co promlouvá!" (VNITŘNÍ HLAS)

Jestliže se tedy ve svém jednání a smýšlení necháme vést citem, půjdeme správnou cestou vzhůru, blíž k Bohu, budeme žít právě tak, jak to po nás Stvořitel chce.

"Staňte se proto duchovními! Oprostěte se ode všech pozemských myšlenek a máte Pravdu, budete v Pravdě, trvale ozařováni jejím čistým světlem, abyste se v ní koupali, neboť vás zcela obklopí. Budete v ní plout, jakmile se stanete duchovními. – Potom se už nebudete muset pracně učit vědám, nemusíte se bát omylů, neboť na každou otázku budete mít odpověď již v Pravdě samé, ba víc, nebudete mít ani otázek, protože budete vědět a chápat vše, aniž byste o tom museli přemýšlet, poněvadž váš duch bude žít v čistém Světle, v Pravdě." (PROBUĎTE SE).

To je zajisté touha a ideál, který v nás plane. "Kéž bych to uměl!", říkáme si.

Co je to "cítění"?

Cítění je cit v užívání člověka. Jak s ním člověk zachází, co s ním udělá, jak jej používá, využívá, jakým způsobem si jej pro sebe přivlastní. Může cit zabarvit osobními sklony, může na něj přilepit třeba závist, překrýt jej špatnými charakterovými vlastnostmi:

"Rozhodne-li se však (člověk, lidský duch) převážně pro záchvěvy neušlechtilé, mohou ho časem ovlivnit tak silně, že na něm jejich druh ulpí a obestře původní čisté schopnosti, přeroste je a nedovolí jim probudit se a rozkvést. Tyto čisté schopnosti pak platí za "zakopané" a člověk se stává špatným hospodářem se svěřenou hřivnou.

Duchovní zárodek tedy nemůže být nečistý sám od sebe, protože přichází z čistého a má v sobě jen čistotu. Po vnoření se do hmotnosti však může pošpinit svou rovněž hmotnou schránu "ochutnáváním" nečistých záchvěvů podle vlastního chtění, tedy pod vlivem pokušení. Může si dokonce toto nečisté z vnějšku duševně přivlastnit tak, že jím nechá přerůst to, co je v něm ušlechtilé. Tak nabývá nečistých vlastností, zcela rozdílných od přinesených, zděděných schopností ducha." (ČLOVĚK A JEHO SVOBODNÁ VŮLE).

Cítění tedy může mít člověk v sobě i chybné, špatné, pomýlené. To tehdy, když vloží do živoucí síly svého prociťování "nečisté záchvěvy":

"Bažina však stále vysílá své jedovaté výpary … Protože všechno jemnohmotné má formy utvářené a oživované cítěním lidí, opravdu se takové dění trvale odehrává." (CO DNES ODDĚLUJE TOLIK LIDÍ OD SVĚTLA)

"Jako shromažďuje čočka sluneční paprsky a soustřeďuje je do jednoho bodu, v němž pak dokáží roznítit oheň, sbírá i člověk svým zvláštním uzpůsobením tvůrčí sílu pomocí svého cítění a svými myšlenkami ji rozvádí dále. – Podle druhu tohoto cítění a s ním souvisejících myšlenek řídí tedy člověk samočinně působící tvůrčí Boží sílu k dobrému nebo ke zlému." (ODPOVĚDNOST).

"Jestliže však dnešní člověk řekne »Buď vůle Tvá!«, pak nemíní sám nic dělat, nýbrž do svého cítění vkládá význam: »Já čekám, učiň to Ty!«" (ODEVZDANOST).

A co rozum?

Stává se, že si čtenáři v sobě utvoří představu, že všechno špatné musí pocházet jen z rozumu, a vše prociťované nemůže být jiné než správné:

"Lidstvo si samo uzavřelo ráj tím, že se již nenechalo vést citem, jenž je duchovní a tedy i Bohu bližší, a namísto toho z vlastní vůle nadměrně pěstovalo pozemský rozum a podřizovalo se mu." (BŮH).

To je zajisté pravda. Ale třeba nenávist nebo závist nevzniká z vypočítavého rozumu, chladného a bezcitného; v nich je naopak spalující žár. Podobné je to s dalšími špatnými vlastnostmi z našich bohatých sbírek; třeba vrtošivá, hysterická a nespolehlivá žena není ovládána zrovna materiálním rozumem; takovým člověkem cloumají pocity, pudy, nervózní vědomí pochybené cesty, kterou nastoupil… on v sobě něco cítí, pociťuje:

Tak mohou časem myšlenky nenávisti a závisti napadat jednotlivce, skupiny nebo celé národy, v nichž najdou stejnorodost, a nutit je k činům, jejichž konečné vnější projevy jsou zcela odlišné od původních výtvorů vašich myšlenkových hrátek. Účinek se pak projeví podle cítění, které má v době činu v sobě člověk, který skutek provádí." (PRVNÍ KROK).

"Jen to, co chce při jednání duch, je rozhodující pro zákony Boží ve stvoření. Duchovní vůlí však není činnost myšlenková, nýbrž nejvnitřnější cítění, vlastní chtění člověka, které jediné může uvést do pohybu zákony onoho světa a také je samočinně do pohybu uvádí." (CO DNES ODDĚLUJE…).

"Ve vašem nitru stojí oltář, který má sloužit k uctívání vašeho Boha. Tímto oltářem je vaše schopnost cítění. Je-li čistá, má přímé spojení s duchovní úrovní a tím i s rájem." CO DNES ODDĚLUJE…).

Emoce?

Emoce je takové pěkné slovo z každodenního uživatelského slovníku dnešního člověka. Trefně označuje vzplanutí, vzkypění špatných impulsů jako zlost, nerozvážnost, podrážděnost, nesnášenlivost – a jiných ze stejné klenotnice. Většinou nesouvisí s rozumem, v pozadí bývá spíš třeba uražená ješitnost, nebo naopak překřičené vědomí vlastní slabosti. V podstatě je za ní lidská malost, jejímž nejzazším původem je lenost ducha. Ale opět se pohybujeme v oblasti cítění člověka, emoce nevznikají z myšlenek, ale ze vzplanutí ducha a mají v sobě vyšší stupeň živoucnosti a síly – naneštěstí pro jejich zploditele.

Kde dosud může v člověku vzkypět hněv, tam je třeba ještě vypálit slabosti. Takový duch může také ještě podlehnout útokům temna nebo mu posloužit za nástroj. Není »zjasnělý«, není ještě dost očištěn. – Vzkypět může jen temno, nikdy světlo; to se projevuje vždy chladnou čistotou a míruplnou rozvahou ve vědomé síle vysokého vědění. – Takový člověk již nevzkypí, nýbrž je mu vlastní klidná věcnost ve velkém rozmachu radostného tvoření. Nebo chladná přísnost, laskavě objasňující a osvětlující slabosti těch, kdo dosud nedokázali zesílit v duchu. (POHLEĎ, CO TI PROSPÍVÁ).

* * *

Rozdíl mezi citem a cítěním je v čistotě.

Já to tak cítím!

Proč je toto téma užitečné a zajímavé?

Občas je ke slyšení zaklínadlo čtenářů Poselství "Já to tak cítím!" Nato zazní názor, který je někdy evidentním nesmyslem. Pro mluvčího však má pečeť neomylnosti, pravdivosti, Pravdy, protože přece "pochází z citu". Jak je to možné?

Jednoduše: protože z citu nepochází. Je plodem vlastního cítění, tedy s příměsí vlastních povahových a názorových přísad. Východisko? Uzrávání osobnosti! K tomu máme vědění z Poselství, abychom se z něj učili a prožíváním uzrávali. Nejlepším a nejspolehlivějším průvodcem je přitom stálá a vytrvalá, upřímná vůle k dobrému. Ta nám každému přinese do cesty nejen to, co potřebujeme k odčinění svých chyb, ale právě to, co prožitím pochopíme, přivlastníme si a postoupíme tak o krůček výš.